Český výrobce masných výrobků a uzenin

Voma s.r.o. - maso - uzeniny Voma s.r.o. - maso - uzeniny Klasa

Nejstarší muž Bystřice pod Lopeníkem má nejraději Lopenickou slaninu a Božkovy klobásy

Nejstarší muž Bystřice pod Lopeníkem má nejraději  Lopenickou slaninu a Božkovy klobásy Bystřice pod Lopeníkem – Pět metrů hlubokou studnu během pěti dnů vykopal ve svých osmašedesáti, letos v létě sám poštípal a složil čtyři kubíky dřeva na topení, pravidelně míří do vlastnoručně vysazeného sadu a skoro každý den ho můžete potkat na jeho záhumence s motykou v ruce. Jaroslav Baný oslavil 25. listopadu 90 let a je nejstarším mužem v Bystřici pod Lopeníkem, kde se také v roce 1925 narodil. Dětství ani mládí však neměl vůbec jednoduché. Od svých školních let se musel starat o matku, dva sourozence i o svého otce, invalidu z první světové války, jenž kvůli průstřelu ruky, nohy a tváře chodil o čakanech. „Měli jsme sedmihektarové hospodářství, které celou rodinu živilo, a tak, jsem musel orat, set i starat se o dobytek," vysvětluje Jaroslav Baný. Zatímco v dnešní době jsou města plná bezdomovců, bystřicko-lopenický senior vylíčil, jak se za první republiky museli v tamním obecním chudobinci starat o lidi bez střechy nad hlavou. „Obec ho postavila v roce 1925 a bydleli v něm místní lidé, kteří se nebyli schopni sami o sebe postarat. Proto je musel každý dům, podle obecního nařízení, jeden týden v roce živit," srovnává Jaroslav Baný postoj společnosti k ubožákům v minulých letech a dnes. Rozpovídal se také o zážitcích z druhé světové války. „Když nás zabírali Němci 15. března 1939, jeli po staré silnici a ta příroda, jakoby se bránila. Napadlo půl metru mokrého sněhu, oni nemohli do kopce směrem k Rasové vyjet a uvízli i s technikou na horním konci. Bylo mezi nimi hodně Rakušáků. Pamatuji si, jak v dědině vykoupili všechny potraviny a posílali je do Vídně. Tehdy už i tam začínali trpět nedostatkem," popisuje pamětník 76 let staré události. Vzpomíná i na to, jak Němci nemohli k přesunu použít novou, Baťou rozestavěnou silnici z Uherského Brodu na Slovensko. „Cesta, kterou chlapi z celého okolí ručně dláždili, nebyla hotová. Vybavuji si, jak u naší dědiny stál velký drtič na kamení, které se do něj muselo vozit z lomů v bělokarpatských kopcích," přibližuje stavbu nadregionálně důležité spojnice. Zmíní také zážitky z konce války. „Jednou ráno nedlouho před osvobozením jsem šel do stodoly pro stelivo a ze slámy se najednou vynořil zarostený chlap. Byl to polský inženýr, který utíkal z koncentračního tábora. Doporučil jsem mu, aby se odstěhoval za naši chalupu do vrbíčka, kam jsem mu pak nosil jídlo. Po čtrnácti dnech odsud ale zmizel. Od té doby jsem o něm neslyšel," říká tichým hlasem. Připomene i to, jak jeho rodině sebrala ustupující německá armáda pár volů. „Ukrývali jsme se v lese na Nezdenicku i s dobytkem. Když jsme se vrátili domů, tak Němci i přes náš nesouhlas a bránění voly odvedli," naznačuje. Při listování vzpomínkami nevynechá ani Bohuslava Mahdalíka, otce majitele vyhlášeného brodského uzenářství VOMA Miroslava Mahdalíka. „Byl to soused přes jedno od nás, výborný řezník. Za první republiky i po druhé světové válce dělal tak výborné zabijačky, včetně salámů i uheráků, že se to ani nedá popsat. Měl udírnu a dokázal maso znamenitě zpracovat. Když při tom potřeboval pomoct, pomáhal jsem mu. Farář i kaplan z Bánova chodívali na maso jenom k němu. Sami jsme doma chovali prasata a on nám je chodil zabíjet, nemůžu říct nic jiného než, že zabijačka od něj byla lahoda," říká Jaroslav Baný s rozzářenýma o­čima. Po válce vystudoval vyšší hospodářskou školu a později dálkově Střední zemědělsko-technickou školu ve Starém Městě. Oženil se 15. září 1951 s o rok mladší Marií z Bystřice pod Lopeníkem. Vychovali dceru Marii a syna Jaroslava. Jaroslavové s příjmením Baný jsou také vnuk a pravnuk oslavence. Po válce hospodařil dál až do roku 1953, kdy se svým hospodářstvím vstoupil do nově vznikajícího Jednotného zemědělského družstva (JZD), kde o několik let později začal dělat agronoma. V této pozici pokračoval také později od roku 1976 ve sloučeném JZD, kam kromě toho v Bystřici pod Lopeníkem, patřila i zemědělská družstva v Bánově a Suché Lozi. Do důchodu odešel v roce 1990, ale doposud se aktivně věnuje záhumence a sádku. „Dlouhodobě si vede záznamy o postupu prací na svém políčku a v humně. Doposud zvládá veškeré práce. Chvílemi mu dokonce nestačím a mám co dělat, abych udržela jeho tempo. Stíhá stříhat stromy, nedávno pořezal a poštípal čtyři kubíky dřeva," poznamenává dcera jubilanta Marie Baná. Ráno její otec snídá pečivo nadrobené v půllitrovém hrnku mléka. Nevynechá k tomu ani strouček česneku, který ze zdravotního hlediska považuje za důležitou součást své stravy. Dříve si zavdal i štamrplku slivovice, ale ta už mu v nynějším věku nedělá dobře. Zvládne jí jen pár kapek do čaje. Prý aby nezapomněl, jak tento slovácký životabudič chutná. Jídlo ale může jakékoliv a neomezuje se. „Zažívání mám, chvála bohu, výborné. Na svačinku můžu Božkovy klobásky, Lopenickou slaninu i salámy z uzenářství Mirka Mahdalíka. Navečer už ale nejím nic," upřesňuje Jaroslav Baný svůj stravovací režim s tím, že z čajů pije nejraději šípkový. V Bystřici pod Lopeníkem je nejstarším z mužů. Dobře mu podle jeho slov dělá to, že je pořád venku na čerstvém vzduchu. Moc rád si také pospí. V oblibě má i fotbal, který už ale sleduje jen občas v televizi. „K doktorovi chodím na kontroly jednou za půl roku. Nepamatuju si ale, že bych byl nemocný. Brýle si nasazuju jen na čtení. Většinou čtu, když je špatné počasí. Nejčastěji Slovácké noviny," přiznává činorodý devadesátník. Je věřící a do kostela chotí pravidelně každou neděli. Ani jednu sváteční mši nevynechá. „Nejraději má jaro. V lednu už si chystá osivo a v únoru, když půda oschne, sadíme česnek," doplňuje svého otce Marie Baná. Pět metrů hlubokou studnu podle ní vykopal v osmašedesáti za pět dnů. „Mezi jeho záliby patří roubování a štěpování. Vysadil půl hektarový sad jabloní, třešní a višní, do něhož moc rád chodí," zmiňuje Jaroslavova dcera. Základem pro dožití se devadesáti let doporučuje jubilant z Bystřice pod Lopeníkem nepřejídat se a chodit na čerstvý vzduch. „Jídlo si nikdy nevybírám a sním všechno, co kdo navaří, no a podívejte se, vážím 68 kilo, přesně tolik, jako u odvodu v roce 1945," chlubí se štramáckou figurou. Příští rok oslaví s manželkou 65 let společného života, na který vzpomíná s láskou a pokorou. No a jak hodnotí to, zda bylo lépe za socialismu, nebo nyní? „Komunisté dělali blbiny. Dnes se dělají kopance také, ale zdá se mi, že o něco menší," má Jaroslav Baný jasno. O tom, jestli vydrží do sta let, nechce spekulovat. „Ale do devětadevadesáti snad ano," říká Jaroslav Baný nakonec s humorem sobě vlastním. Zdroj: http://slovacky.denik.cz/zpravy_region/nejstarsi-muz-bystrice-jeste-v-lete-nastipal-a-srovnal-ctyri-kubiky-dreva-20151127.html